Kázeň prof. Petra Piťhu na sviatok sv. Vojtecha
Kázání Petra Piťhy na svátek sv. Vojtěcha
Přišli jsme oslavit svátek sv. Vojtěcha. Chceme ho žádat o přímluvu u spravedlivého Boha, který nikomu nestraní a odplácí každému podle jeho skutků. Na začátku mše jsme vyznali své hříchy. Nevím, co komu přitom vystoupilo z paměti, nejspíš pár drobností z dnešního dne, nebo něco vážnějšího, co zneklidňuje lidské svědomí, a třeba vůbec nic. Znám to dobře z vlastní zkušenosti. Není lehké po celodenním spěchu ukáznit vlastní myšlenky a ztišit se. Proto se k vyznání vin ještě na chvilku vrátím.
Přicházíme žádat o přímluvu muže, kterého naši předkové odmítli, vyhnali ze země a byli připraveni ho zabít. Neměli bychom se s ním nejprve usmířit, požádat ho o odpuštění? Je to aktuální, nemůžeme to svést na dávné předky. Je tu asi něco, co trvá, když naše národní úcta k tomuto světci je tak divně rozpačitá, taková trochu bez radosti, jakoby nedostavěná a nevyzdobená. Občas jsme k němu vykročili, ale nikdy jsme nedošli. Nesli jsme s úctou jeho lebku od města k městu v roce 1947. Zahájili jsme k jeho miléniu desetiletí vpodstatě kající duchovní obrody národa v roce 1987, ale vytrvali jen nemnozí.
Přitom víme, že sv. Vojtěch je nám dán jako vzor biskupa, ale zároveň i jako vzor člena národního společenství. Připomeňme si proto alespoň některé z jeho vlastností a ctností. Vynikal vzdělaností, naše vzdělanost stále klesá. Uvažoval v celoevropských souvislostech, my jsme jak králíci skrčení ve své české jamce. Neohroženě hájil humanitní ideály křesťanství, vykupoval otroky a pranýřoval jejich prodávání. Hájil i cizoložnou ženu, které hrozila nelidská smrt. My o humanitě rádi a hojně mluvíme, ale důstojnost člověka pošlapáváme často i sami v sobě. Co hlásal, také žil. Jeho slova se nelišila od skutků. Naše řeči jsou prázdné, neboť nemají sobě odpovídající činy. Byl připraven ke smíru a spolupráci přes mnohá zklamání a dokonce přesto, že celý jeho rod podlehl genocidě. My se hádáme pomalu každý s každým, většinou o hlouposti.
