Benedikt XVI. o důležitosti pastorační přípravy k uzavírání katolických sňatků

Vatikán. Pastorační péče při přípravě a připuštění ke svátostnému manželství bylo téma, kterému Benedikt XVI. věnoval pozornost při dnešní ( 22. 1.  2011)  audienci pro členy Tribunálu Římské roty, tedy nejvyššího církevního soudu, který řeší otázky eventuální anulace katolických sňatků. Toto každoroční setkání na začátku soudního roku je pro papeže jakožto nejvyšší autoritu přímé a obecné moci v církvi příležitostí k zamyšlení nad specifickými otázkami katolického pojetí manželství.

Benedikt XVI. připomněl, že v kontextu pokoncilní debaty o kanonickém právu, kdy se diskutovalo o vztahu mezi pastorací a kanonickým právem, poukázal ctihodný Jan Pavel II. (18.1. 1990) na nepravdivost přístupu, podle něhož pastorační ohledy mají umenšovat důraz na kanonické právo. Tváří v tvář nynější krizi rodin papež dnes vybídnul k „maximální pastorační péči při přípravě a připuštění k manželství,“ přičemž si posteskl, že předmanželská příprava, dotazování snoubenců, ohlášky a další vhodné prostředky nezbytného kanonického šetření, bývají nahlíženy jako „úkony výlučně formální povahy“. Je rozšířena mentalita, řekl papež, podle níž při připouštění snoubeneckých párů k manželství, by pastýři měli postupovat velkoryse, protože je ve hře přirozené právo osob uzavřít sňatek“. Benedikt XVI. však zdůraznil, že při zvažování ius connubii, totiž manželského práva, je třeba se řídit láskou k pravdě:

„Nejedná se totiž o nějaký subjektivní nárok, kterému by měli pastýři vyhovět pouze formálním uznáním, nezávisle na skutečném významu manželství. Právo uzavřít sňatek předpokládá, že je možné a zamýšlené jej doopravdy uzavřít, to znamená v pravdě jeho podstaty tak, jak jej podává učení církve. Nikdo si nemůže nárokovat právo na manželský obřad. Ius connubii se totiž vztahuje na právo uzavřít autentické manželství.“

Pro připuštění k manželství je třeba seriózně ověřit přesvědčení snoubenců ohledně neodvolatelných závazků, které jsou nezbytné pro platnost svátosti:

„Seriózním rozlišováním v tomto ohledu se bude moci předejít tomu, aby emotivní hnutí nebo povrchní důvody vedly snoubence k přijetí odpovědnosti, kterou potom nedovedou ctít.“

Snoubenci musí být přivedeni k objevení pravdy svého povolání k manželství, včetně jeho charakteristických vlastností jednoty a nerozlučitelnosti. Důležité jsou v tomto kontextu otázky předmanželského protokolu, které nemají být pokládány za pouze „byrokratickou záležitost“.

„Jde naopak o jedinečnou pastorační příležitost, kterou je třeba zhodnotit s plnou vážností a pozorností, kterou si sňatek žádá, a v níž se pastýř prostřednictvím dialogu plného úcty a srdečnosti snaží pomoci dotyčné osobě stanout seriózně tváří v tvář pravdě o sobě samé a o svém lidském a křesťanském povolání. V tomto smyslu dialog, vedený vždy s každým snoubencem odděleně, a aniž by přitom byla snižována vhodnost dalších rozhovorů s oběma snoubenci společně, vyžaduje atmosféru naprosté upřímnosti, v níž by se měl klást důraz na fakt, že samotní snoubenci jsou prvními, kdo jsou zainteresováni a ve svědomí povinováni uzavřít platné manželství.“

Tímto způsobem „lze rozvíjet účinnou pastoraci, která předchází pozdějším anulacím manželských sňatků“:

„Je třeba se přičinit o to, aby se v mezích možností, přerušil bludný kruh, který se nezřídka vyskytuje mezi samozřejmým připouštěním k manželství bez odpovídající přípravy a seriózního zkoumání potřebných předpokladů k jeho uzavření, a soudním výrokem, který je někdy podobně snadný, byť opačně nasměrovaný, a kterým se manželství anuluje pouze na základě konstatace jeho ztroskotání.“

Papež vybízí všechny, kdo působí v předmanželské pastoraci, k důraznému uvědomění si odpovědnosti na tomto poli. Církevní soudy pak vybízí, aby předávaly „jednoznačné poselství ohledně toho, co je v manželství podstatné, v souladu s církevním učitelským úřadem a kanonickým právem, a mluvily přitom jednohlasně“. Poukazuje pak také na „nezbytnost správného posuzování příčin neschopnosti manželského souhlasu“:

„Otázka je nadále velmi aktuální a bohužel dosud přetrvávají nesprávné postoje, jakým je například ztotožňování rezervovanosti v souhlasu, jenž je požadován k manželství, a žádoucího zvažování rozhodnutí uzavřít sňatek, čímž je tak směšována otázka schopnosti s jinou otázkou, která nemá co činit s platností, poněvadž se týká stupně praktické moudrosti, s níž je přijímáno rozhodnutí, které je však doopravdy rozhodnutím pro manželství.“

Je nebezpečné – pokračoval papež – „hledat důvody neplatnosti v jednání, které se netýká vzniku manželského souhlasu, nýbrž jeho realizace v životě. Je zapotřebí postavit se na odpor pokušení převádět pouhé nedostatky snoubenců v jejich manželském životě na defekty souhlasu“.

„Na závěr svých úvah se vrátím ke vztahu mezi kanonickým právem a pastorací. Ten je často předmětem nedorozumění na úkor práva, ale také na úkor pastorace. Je tedy naopak třeba favorizovat ve všech sektorech a zejména v oblasti manželství a rodiny, dynamiku opačného znaménka, totiž hluboké harmonie mezi pastorací a kanonickým právem, což zajisté přinese plody ve službě těm, kteří přistupují k manželství.“

Řekl Benedikt XVI. členům Tribunálu Římské roty.

• Predch.
• Nasl.