21. dubna při slavnostní mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, v době repatriace kardinála Josefa Berana a v předvečer svátku sv. Vojtěcha pronesl kardinál Dominik Duka tato slova.

Vážení přítomní, drazí přátelé, představitelé politického, kulturního a společenského života, spolubratři biskupové, kněží, jáhni, řeholnice a řeholníci, sestry a bratři v Kristu zde v katedrále, jako i u televizních obrazovek a rozhlasových přijímačů, slavíme bohoslužbu ze svátku svatého pražského biskupa Vojtěcha, mučedníka, statečného člověka, misionáře a spolutvůrce střední Evropy; nejen hlavního patrona pražské arcidiecéze a zemského patrona, ale také patrona Polska, Maďarska, a v historickém kontextu již od počátku, patrona Slovenska.

Úryvek z knihy skutků apoštolů nám připomněl světodějné rozhodnutí apoštola Pavla, který stanovil strategii, jak naplnit Ježíšův příkaz hlásání evangelia všem národům. Tím však naplnil slova i proroka Izaiáše a starce Simeona, jehož chvalozpěv z jeruzalemského chrámu se stal součástí modlitby církve (Lk 2,32).

Zavazuje ji k evangelizaci, která se stala základem nové civilizace lásky vyrůstající z pravdy. Zde můžeme pozorovat cestu Vojtěchovu, ale i cestu kardinála Josefa Berana: obhajoba lidské svobody, zápas s otroctvím spolu s vytrvalým úsilím o láskyplné rodinné soužití jako i o pravdivost života duchovních. To byl misijní program obou našich velkých exulantů. Oba jsou ve službě dobrého pastýře, jak se nazval sám Ježíš Kristus v překrásné alegorii Janova evangelia: „Dobrý pastýř dává život za své ovce.“ (Jn 10,15) Ve velikonoční době a po prožití velikonočního třídenní víme, co znamená jediné přikázání lásky, která vyrůstá z pravé humanity Ježíšova pozitivního zlatého pravidla: „Takto vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim; hle, to je Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12) Tento zákon v negativním smyslu „Co nechceš…“ znala už antika, jak o tom svědčí Tobiáš (Tb 4,15), ale i Konfucius.

Dovolte, abych příchozí exulanty oslovil jako nehodný nástupce na svatovojtěšském stolci: Buď vítán, otče arcibiskupe Josefe, primasi český, arcibiskupe pražský, kardinále Svaté církve římské. Ty, který jsi v rozhodnou chvíli nemlčel, neboť jsi mlčet nesměl. Vracíš se z vyhnanství opět v rozhodnou hodinu a jako tehdy jdeš s relikvií sv. Vojtěcha, který z našich patronů mohl nejsilněji pomoci v onu rozhodnou hodinu, neboť postava sv. knížete Václava byla pošpiněna nacistickým zneužitím.

Rozhodná hodina se vždy znovu týká nejzákladnějších otázek bytí a nebytí společenství národa, tedy lidu této země. Svatý biskup Vojtěch i kardinál Josef Beran řešili totéž, co opět řešíme my. Nebezpečí přitom roste úměrně s možností prosadit zlo a způsobit morální kolaps. Co je to za problémy? Kde postavit stráže? Jak a kde chránit to, oč zápasíme? Celá staletí víme, že jde o člověka, tj. o naše lidství. Pojmenujme, co je znovu a znovu v sázce stejně v době Vojtěchově, po 2. světové válce a opět dnes. Je jistě náhodnou souhrou okolností, že ve chvíli, kdy my zde vítáme kardinála Berana, je prezident republiky hostem na sjezdu komunistické strany, která se přes volební porážku dožaduje stále většího podílu na moci? To je velmi zřetelné znamení hodiny, v níž se náš národ nachází a o to větší zodpovědnost připadá hlavě státu, aby zaznělo rozhodné slovo.

Srovnejme si to. Celý život, od počátku nepochopeného a odmítaného biskupa Vojtěcha, byl sporem s tehdejší mocí o svobodu církve a svobodu člověka. Výsledek? Genocida na Libici a vynucený sice, ale svobodně přijatý Vojtěchův exil. Trvalo dlouho, než jsme přenesli jeho ostatky zpět do pražské katedrály. Jejich vyzvednutí se podařilo teprve, když po třídenním postu složili Čechové v čele s knížetem slib, který je vlastně prvou českou ústavou. Trvalo řadu desetiletí, než se zacelila rána Libice a objevila se státotvorná idea o dvou olivách, sv. Václavu a sv. Vojtěchu, na jedné snítce národa. Tak nalezl svatý biskup Vojtěch své místo na Myslbekově svatováclavském sousoší                     na náměstí, kde se rozhodovalo a rozhoduje o našich moderních dějinách. Exulant sv. Vojtěch se vrací zpět do své katedrály v místech, kde stála jeho kaple z doby Otce vlasti. A to v podobě sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly od Karly Vobišové-Žákové. Model tohoto sousoší z roku 1937 do katedrály umístěný kardinálem Beranem v roce 1947, byl po únoru 1948 jakoby navždy spolu s ním vyhnán. Nyní se vrací spolu oba naši pastýři.

Život kardinála Berana byl vyplněn týmž zápasem v podmínkách odpovídajících posunu o devět a půl století. Stejně vzdělaný, stejně tichý, stejně národu věrný, stejně pevný ve víře a připravený k obětem za ni. Jako vězeň v Terezíně a Dachau zažil, co je přímé ohrožení života a nutnost spolupráce všech stejně ohrožených. Šlo o holý život každého, a v jedné řadě si pomáhali ideoví protivníci. Odtud si odnesl zkušenost ekumeny i myšlenku, že lze spolupracovat i s názorovým odpůrcem, kdyby byl u moci, na budování státu a k prospěchu celé společnosti. Zklamání se dočkal brzy. Všechny církve na nátlak Alexeje Čepičky odpřisáhly bezpodmínečnou poslušnost vůči státu a jeho ideologii. Jen on v čele katolické církve to odmítl a s ním ostatní biskupové. Za zdrženlivě podanou ruku ke spolupráci s poúnorovou vládou byl odveden do internace a posléze přinucen k trvalému exilu. Nepřehlížím přitom ani ty katolické kněze, kteří zradili své biskupy a papeže a vytvořili v církvi pátou kolonu, kolaborující s rudou totalitou. O jejich roli svědčí skutečnost, že na svém zasedání výboru mírového duchovenstva odměnili potleskem rozhodnutí strany a vlády o trvalém vyhoštění arcibiskupa Berana z vlasti a faktickém znemožnění výkonu jeho úřadu. Toto rozhodnutí odvolala vláda České republiky spolu s prezidentem republiky na podzim 2017. Není jen nějakou náhodou, že stejný osud tehdy stihl i primasy zemí střední Evropy, v nichž sv. Vojtěch zanechal zřetelnou stopu.

Řekl jsem, že opět stojíme v rozhodující hodině. Nemlčel kardinál Beran, nesmím mlčet ani já. Co nám hrozí? Podobně, jako za sv. Vojtěcha i za kardinála Berana je veden útok na rodinu. Jsou navrhovány bezprecedentní a ničivé zákony proti ní. Jsou chystány zákony degradující člověka na jakési bezpohlavní cosi. Jsou navrženy zákony ekumenicky řečeno proti církvím a je trvalá snaha je marginalizovat a mít pod kontrolou. Připomenu, že o tom přesvědčivě promluvil kardinál Beran na Druhém vatikánském koncilu o náboženské svobodě a ekumeně v duchu pokory a bratrství. Svoboda a důstojnost člověka jsou dnes mnohdy omezovány a potlačovány předpisy ve zdravotnictví, sociálních ústavech i ve školách. Jsme ohroženi mocnostmi a ideologiemi zvnějšku a nemůžeme se fakticky bránit. Zcela nedávno došlo v naší zemi k případu, který mi nejenom připomíná, že nesmím mlčet, ale že mám povinnost zvýšit hlas a křičet. V naší zemi a po celé Evropě je rozvracena demokracie a spolu s tím dochází ke hroucení právního státu a de facto je rušena rovnost před zákonem. Existuje zákon proti urážkám národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (trestní zákoník 40/2009 Sb., § 355). Ptám se tedy: Jak je možné, že příslušné orgány justice nezakročí proti uvedení hry, která je v příkrém rozporu s tímto zákonem? Jak je možné, že se nenašel nikdo, kdo by podal trestní oznámení na brněnské divadlo, které ohlásilo uvedení blasfemické a zvrácené hry Olivera Frjiče Klatba (Vaše násilí a naše násilí)? Jakým právem může být svobodně a beztrestně urážen každý, kdo si váží křesťanských hodnot, to je především Ježíše Krista, a každý občan, který ví, co vykonal pro návrat svobody svatý Jan Pavel II.? Ptám se celé naší i evropské společnosti: Co by se stalo, kdyby nějaké divadlo uvedlo podobnou hru urážející Islám? Ale vy, křesťané, za všech okolností se podvolte a buďte ústupní. Nemáme kam ustoupit!

V roce 100. výročí vzniku Československa se ptám, co by řekl její první prezident TGM? Všem nám je to jasné. Co je to vlastně demokracie bez přívlastků nacionální, lidová, sociální, socialistická, … jak o ní mluví preambule Ústavy ČR? Odpovím slovy muže, o jehož významu a statečnosti nelze pochybovat a bez něhož by ČSR nevznikla, slovy generála Milána Rastislava Štefánika: „Demokracia, to znamená myslieť skôr, než jednáš, či tým nepoškodzuješ blížneho, rodinu, národ, spoločnosť. To znamená opanovať svoje vášne, nič nerozprávať, ale problémy riešiť!“ To jsou ideály, na kterých byl založen náš stát! To jsou ony „evropské hodnoty“, které buďto budeme hájit anebo Evropa přestane být Evropou.

Ale vraťme se k základnímu tématu. S čím se dnes potkáváme na každém kroku? S paralýzou demokracie. Jsme často šikanováni vládou úřadů a byrokracií. Společnost se polarizuje a radikalizuje. Početně stále narůstající skupiny skandují na náměstích hesla a některé jsou připraveny „udělat pořádek.“

Nemlč, arcibiskupe! Nesmím mlčet, musím varovat, vyzývat k rozumnosti a volat ke smíru a k službě bližnímu! Především ovšem musím stejně jako moji předchůdci sv. Vojtěch, kardinálové Beran a Tomášek znovu prohlásit: „Církev je na straně národa!“ To je všech občanů České republiky, kteří v ní žijí a pracují pro její rozvoj a také ji chrání. Pevně věřím, že tato slova a výzva jsou vlastně slovy Ježíšova zlatého pravidla a dovolím si na závěr odcitovat poslední věty z odkazu kardinála Berana: „I když mé srdce v římském velechrámu v prach rozpadne se v chladné zemi cizí, má láska k vlasti nikdy nevymizí, za národ svůj se modlit nepřestanu.“ A nyní budeš, náš milovaný arcibiskupe a primasi český Josefe Berane, bratře Tomáši, s námi v naší katedrále spolu s těmi, kteří se za nás modlili, pro tuto zemi pracovali, trpěli či obětovali svůj život!

Dovolte mi krátký epilog. Jistě uslyším a budu číst, jak jsem si mohl dovolit tyto výtky. Chtěl bych říct, že jsem nikoho nesoudil a neodsoudil; chtěl jsem upozornit, varovat a vyzvat k zamyšlení. Je skutečně normální, když se ročně v naší zemi rozvádí polovina manželství? Když zde, v Praze, 80 % zemřelých odchází na věčnost bez pohřebního obřadu? Je normální, že při rozvodu se manželé obviní z těch nejhorších věcí a urážky neberou konce? Je normální utrpení dětí, které ztrácí svého tátu a mámu a jedná se s nimi jako se zavazadlem? Oč větší ohled mají mnozí na své domácí mazlíčky. Proč máme rekordní počet dětí v dětských domovech?

Zamysleme se nad tím doma v našich rodinách, ve školách, ale i v parlamentě. Nepotřebují naše děti spíše výchovu k mateřství a otcovství, než návrhy, které operují s pojmy rodič A a rodič B? Myslím, že takovéto nápady se zrodily z četby komunistického manifestu a odvrhnutím rodiny jako takové. Nebylo by místo na televizních obrazovkách pro pořady, které by formovaly a zušlechťovaly celou naši společnost? Berme slova Milána Rastislava Štefánika TGM vážně. Zamysleme se nad zlatým Ježíšovým pravidlem. Má kritická slova nepatří jen těm „nahoře“, ale také nám „dole“. Neteskním po totalitě v jakékoli barvě - hnědé, rudé, černé, a tak bych mohl jmenovat celé spektrum duhy. Přeji si, abychom všichni žili ve svobodě a odpovědnosti, rozumnosti a moudrosti, šlechetnosti a velkorysosti. Dovolte mi připomenout slova francouzského prezidenta Macrona v Evropském parlamentu: „Nepotřebujeme autoritářskou demokracii, ale autoritu demokracie.“ Úcta k druhému, pravdivá kritika, která respektuje důstojnost druhého člověka, je požadavkem naší doby.

Amen. Tak to je. Bůh vám žehnej.

Kardinál Josef Beran sa vracia do svojej vlasti - do Čiech

Téměř padesát let po smrti se dnes (19. 4. 2018) vydávají na vytouženou cestu do vlasti tělesné ostatky pražského arcibiskupa kardinála Josefa Berana (1888–1969). V kryptě Vatikánské baziliky našel místo posledního odpočinutí po čtyřech letech, která strávil ve vynuceném exilu v Římě. Aby se učinilo zadost jeho poslední vůli, vrací se nyní do pražské katedrály.

Proč se tak děje až nyní, po osmnadvaceti letech svobody v Čechách? Jak říká velvyslanec Pavel Vošalík, který v těchto dnech končí svou misi v Římě a má velké zásluhy na probíhající repatriaci, po pádu totality byl hrob kardinála Berana v Římě pro Čechy referenčním bodem:

„Najdnou jsme začali do Říma jezdit a měli jsme potřebu hledat historické spojnice mezi naší zemí, Římem a Svatým stolcem. Chtěli jsme demostrovat, že těch čtyřicet let komunismu sice tyto spojnice přervalo, ale nevymazalo je.“

Hrob kardinála Berana sloužil k obnovení pocitu sounáležitosti, dodává český diplomat. Když před deseti lety přišel do Říma, sám zavedl do protokolu pro návštěvy velvyslanectví pokládání květin u hrobu kardinála Berana. Nicméně postupně rostlo vědomí, že poslední vůle kardinála Berana nebyla naplněna:

„Když se podíváte na jeho projevy, i ve vašem rozhlase, nenajdete téměř ani jeden, kde by se nevyznával z toho, jak se mu stýská, jak by chtěl domů – to zaprvé. A za druhé – i když se to moc neříká – pan kardinál v závěti uvedl také možnost pro případ, kdyby nemohl být pohřben v katedrále. Mohl si klidně napsat, že chce být pohřben ve své titulární bazilice v Římě, jako druhou opci, nebo cokoliv jiného. Ale on si vybral hrob svých rodičů v Plzni. Tedy vidíme opakovanou touhu vrátit se a být pohřben v té zemi, v níž se mu nebylo dopřáno žít plný život.“

Měli bychom se méně věnovat ceremoniálům a více poslouchat, v čem spočívá Beranův odkaz, dodává velvyslanec Vošalík.

„Myslím si, že repatriace ostatků pana kardinála Berana by neměla být ukončením debaty o tom, zda by se měl vrátit nebo neměl, jako spíše začátkem debaty o těch hodnotách, které on představuje a které nám možná v současné době někdy trochu chybí. Nemluvím pouze o hodnotách duchovních, to nechť posoudí povolanější. Myslím si ale, že tu najdeme hodnoty a poselství, která mají oslovit úplně všechny, v naší zemi, bez ohledu na jejich vztah k církvi nebo k víře. Kardinál Beran představuje hodnoty, které by bylo hezké, kdybychom mohly označit za obecně sdílené v naší společnosti.“

Říká český velvyslanec, Pavel Vošalík, pro kterého je repatriace ostatků kardinála Berana poslední událostí jeho mise při Svatém stolci.

Obřad translace v kryptě Vatikánské baziliky

Obřadu slavnostní translace ostatků kardinála Berana předsedal v kryptě Vatikánské baziliky, v prostoru před hrobem sv. Petra, papežský vikář pro Vatikánský stát, kardinál Angelo Comastri, za asistence dalších dvou kardinálů Jozefa Tomka a Giovanniho Battisty Re. Mezi přítomnými musíme v první řadě zmínit velvyslance Pavla Vošalíka, který se velkou měrou o tento historický okamžik zasloužil. Českou církev zastupovali biskupové Jan Vokál, Tomáš Holub a nedávno jmenovaný pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. Římskou komunitu reprezentovali kněží a bohoslovci z Nepomucena v čele s rektorem P. Petrem Šikulou. Kardinál Comastri ve své promluvě připomněl především svědectví italských kněží, kteří s Josefem Beranem žili v baráku č. 24 v Dachau a kteří svorně dosvědčili jeho vnitřní pokoj a nehasnoucí úsměv, na nějž se nezapomíná.

Obřad, jímž se Vatikánská bazilika loučila s kardinálem Beranem, po modlitbě jednoho tajemství růžence a litaniích k P. Marii zakončila modlitba ke sv. Petru. Shromáždění se obracelo k učedníku, na němž Kristus založil církev a který „rovněž opustil Galileu a přišel do Říma“ hlásat všem lidem Ježíšovo slovo: Přimlouvej se za nás, abychom byli odvážnými misionáři evangelia, abychom přinášeli naději v beznadějné prázdnotě moderní společnosti. Závěrečná invokace vzývala Petra, který právě „na tomto místě prošel kalvárií ukřižování“, a všechny „svaté papeže a mučedníky, kteří učinili z Říma zemi požehnanou“ o přímluvu za papeže, aby byl majákem pravdy a v lásce předsedal jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi.

Převoz ostatků do Prahy

Rakev s ostatky pražského arcibiskupa doprovází vládní delegace vedená ministrem kultury Iljou Šmídem (nahradil na poslední chvíli ministra zahraničí Martina Stropnického, který byl neočekávaně hospitalizován). Poslední pozemská pouť kardinála Berana vedla nejprve do papežské koleje Nepomucenum, kde trávil poslední léta života. Slavnostní liturgii v tamní kapli předsedal kardinál Tomko, který je jedním z nemnoha žijících pamětníků Beranova římského exilu.

Zítra budou ostatky kardinála Berana z římského letiště Ciampino přepraveny vojenským speciálem na pražské letiště do Kbel. Po dosednutí letadla se po celé zemi rozezní zvony všech kostelů. Ostatky pak budou převezeny do kostela sv. Vojtěcha v arcibiskupském semináři, kde byl Josef Beran rektorem a kde jej také zatklo gestapo. Dále poputují relikvie do strahovské baziliky Panny Marie, kde se bude slavit vigilie ze svátku sv. Vojtěcha, a kde zůstanou přes noc. V sobotu 21. dubna ráno vyjde v deset hodin procesí směřující do katedrály, kde začne v 11 hodin mše svatá ke cti sv. Vojtěcha. Po skončení liturgie bude rakev s ostatky kardinála Berana vystavena veřejné úctě až do pondělí 23. dubna. Po večerní bohoslužbě (od 18 hod.) na svátek sv. Vojtěcha bude rakev uložena v novém sarkofágu v kapli sv. Anežky.

Kardinál Beran, neústupný obránce svobody a exulant z poslušnosti

Pražský arcibiskup kardinál Josef Beran prošel koncentračními tábory v Terezíně a Dachau. Po komunistickém převratu se stal záhy režimu nepohodlný, kvůli své statečné obhajobě svobody a nezávislosti církve. Byl proto donucen nejprve k domácímu vězení a posléze ke 14 letům internace pod trvalým dohledem tajné policie. V roce 1961 papež Jan XXIII. napsal vězněnému arcibiskupovi k 50. výročí kněžství slova, která ač nemohla být doručena, znějí výmluvně: „Nechť tě sílí vědomí, žes jednal správně. Do nynější situace tě nepřivedl žádný přečin, nýbrž tvoje statečnost. Nebude nadarmo a bez užitku nečinnost a utrpení, k němuž tě donutili, nespravedlnost, kterou trpíš, nezasloužený trest, který na tebe uvalili (…).“ Dopis se tehdy vrátil do Říma s označením „nedoručitelné“ (list datovaný 30. května 1961 otiskl deník L´Osservatore Romano 6. července).

V roce 1965 dovolil režim Beranovi vycestovat do Říma, kde měl převzít z rukou papeže Pavla VI. odznaky kardinálské hodnosti. Až nedlouho před odletem se od mons. Agostina Casaroliho (tehdejšího podsekretáře vatikánské Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, odpovídající ministerstvu zahraničí) dozvěděl, že jde o cestu, z níž není návratu, o vynucený exil. Po ujištění o souhlasu Svatého otce přijal odchod z poslušnosti, jako oběť pro dobro své arcidiecéze, s nadějí, že vatikánská diplomacie se s režimem domluví na přijatelném administrátorovi, který vystřídá kolaborujícího generálního vikáře.

Poslední čtyři léta svého života prožil v Papežské koleji Nepomucenum. Hojně se angažoval ve službě českým krajanům v Itálii i v dalších zemích, jeho kazatelnou se stal Vatikánský rozhlas, odkud mohl adresovat své sváteční promluvy také do své vlasti. Účastnil se rovněž závěrečného zasedání prací II. vatikánského koncilu. V bazilice sv. Petra přednesl před koncilními otci příspěvek o svobodě svědomí a náboženství. Požadoval jejich bezvýhradné dodržování, neboť opak vede ke lži, přetvářce a nemorálnímu jednání. Na příkladu své vlasti pak neváhal konstatovat, že křivdy minulosti na svobodě svědomí se obracejí proti církvi až do dnešních dnů. Díky vystoupení kardinála Berana nebyly do konečného znění Deklarace o náboženské svobodě zaneseny pozměňující návrhy, které prosazovaly kompromisní a uhlazenější formulace.

Do dějin vstoupil také projev kardinála Berana po upálení Jana Palacha, kterým se na vlnách Vatikánského rozhlasu obrátil k národu 25. ledna 1969. „Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato však ať mají všichni před očima velký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život.“ – zaznělo ústy tehdy již nemocí vysíleného kardinála Berana v textu, za kterým stál osobně papež Pavel VI.

Když 17. května 1969 kardinál Beran umíral, papež Montini se vydal k jeho lůžku. Dorazil do Nepomucena právě ve chvíli, kdy odešel na věčnost. „I kvůli němu se modlím za tu krásnou zemi, která se jmenuje Československo,“ řekl tehdy papež. Označil Berana za „pilíř víry“ a velkou osobnost své doby. A dodal: „Jsem šťasten, že jsem mu mohl být nablízku“. Poté, co komunistický režim odmítl svolit k převozu Beranových tělesných ostatků do Čech, jak si to přál, nabídl Pavel VI. za místo jeho posledního odpočinku jednu z význačných kaplí v kryptě baziliky sv. Petra.

Pohřební obřady kardinála Berana proběhly 22. května ve Vatikánské bazilice, v pravém rameni křížení před oltářem sv. Procesa a Martiniána. Na obřad posledního rozloučení sestoupil do baziliky papež Pavel VI. – „na znamení své velké úcty a lásky k našemu kardinálu, který zemřel daleko od své diecéze a od své vlasti a jehož život byl provázen mimořádnými zkouškami a protivenstvími, která kardinál Beran snášel s nezdolnou křesťanskou statečností a odevzdaností,“ napsal vatikánský deník L´Osservatore Romano.

Kaple P. Marie zraněné na tváři, v níž téměř padesát let odpočívalo tělo kardinála Berana

Tělo kardinála Berana bylo uloženo v nejstarší z kaplí ve svatopetrském podzemí. Nese zvláštní zasvěcení Madonna della Bocciata, tj. P. Maria uhozená kamenem nebo hrací koulí, podle fragmentu fresky na hlavním oltáři (datované do konce 13 stol. a připisované okruhu Pietra Cavalliniho. Zobrazení Panny Marie s Ježíškem zdobilo původně portikus staré konstantinovské baziliky. Freska by nejspíš zanikla s mnoha dalšími pamětihodnostmi staré baziliky, kdyby ji v roce 1440 neproslavila zázračná událost. Jakýsi opilý voják, rozmrzelý kvůli prohraným penězům, po ní prý hodil kamenem či hrací koulí, načež z tváře Madony splynulo na dlažbu několik kapek krve. Zázračný obraz se tak nakonec dostal do vatikánské krypty a těšil se nadále velké úctě věřících.

Prostý sarkofág, v němž bylo z vůle Pavla VI. uloženo tělo kardinála Berana, byl umístěn při levé stěně kaple hned při vstupu. Nástěnná výzdoba s iluzivním purpurovým baldachýnem se však vztahuje ke starší situaci. Po tři staletí (až do roku 1949) stála na tomto místě mramorová socha sv. Petra žehnajícího z biskupské katedry. Tato pozoruhodná socha, kdysi umístěná v portiku staré baziliky, pochází z 2. století a je římskou kopií řecké předlohy sedícího filozofa, k němuž Arnolfo di Cambio připojil novou hlavu, svitek v levé ruce změnil na klíč a pravici pozměnil v žehnající gesto. Dnes ji najdeme v nice po pravé straně při vstupu do podzemí.

Kardinál Beran byl tedy ve Vatikánu pohřben v kapli P. Marie zraněné na tváři a pod purpurovým baldachýnem, jaký náleží mučedníkům.

• Predch.
• Nasl.